Sekulární institut je institut zasvěceného života, v němž věřící, kteří žijí ve světě, usilují o dokonalost v lásce a snaží se tak přispět k posvěcování světa zevnitř“ (Kodex kanonického práva # 710).

V historii církve jsou sekulární instituty záležitostí dosti nedávnou. Zrodily se v první polovině 19. století a byly schváleny papežem Piem XII. v r. 1947-48 v Konstituci Provida Mater Ecclesia a v Motu Proprio Primo Feliciter.  Až do té doby musely osoby, které se chtěly zasvětit Bohu, opustit svět a vstoupit do kláštera, buď do nějaké řádové komunity, nebo do kongregace. Se vznikem sekulárních institutů vzniká možnost, aby ti, kteří se cítí být povoláni Bohem, se mu mohli zasvětit, aniž by opustili svůj laický stav.

Sekulární instituty spojují sekularitu a zasvěcení, takže člen sekulárního institutu je plně laikem a plně zasvěcenou osobou, čímž se spojily dva stavy, které do té doby byly neslučitelné. (srv. Konstituce Lumen gentium, č. 31).

V těchto těžkých časech jsou sekulární instituty jakoby experimentálními laboratořemi, kde církev ověřuje, jaké by měly být její vztahy se světem.

Esta entrada también está disponible en: anglicky francouzsky německy španělsky portugalsky vietnamsky